Kdy?
I když si to někteří rádi myslí, tak není nezbytně nutné zavádět konverzaci vždy a všude. Že toalety, s výjimkou těch dámských v klubech a barech, nejsou asi nejvhodnějším místem, to nejspíš trkne každého. Small talk má své místo tam, kde by jinak bylo trapné ticho, tedy například při jízdě výtahem, v kuchyňce nebo při čekání, až se tým sejde na poradu. Naopak tabu jsou místa, kde by lidé byli raději neviditelní, jako jsou třeba právě toalety, ale i čekárny u lékaře nebo vozy hromadné dopravy. Než na někoho začnete mluvit, zkuste trochu číst řeč těla. Sluchátka obvykle znamenají „prosím, nerušit“, stejně jako otevřená knížka nebo ťukání do telefonu. Pokud se naopak váš protějšek bezcílně rozhlíží po místnosti, klepe si tužkou do stolu nebo si hraje s drobným předmětem, tak je šance, že se do konverzace rád nebo ráda zapojí.

 
Co?
Jedním z největších strašáků je, že se neúmyslně dotknete citlivého tématu. To se samozřejmě stát může, ale jsou způsoby, jak toto riziko eliminovat. Místo obligátního počasí zkuste třeba pochválit něco, co má dotyčný na sobě, třeba zajímavou vázanku, hodinky, šperk či kus oblečení. Většina lidí má komplimenty ráda, a můžete rychle rozvinout konverzaci na téma, kde to sehnali, proč právě tenhle kus, a podobně. Další možností, zejména jste-li v místě, kde to moc neznáte, je požádat o doporučení, třeba na dobrou restauraci, kavárnu či klidně i muzeum, galerii nebo knihkupectví. Čemu se naopak vyhnout? Tabu témata zahrnují zejména cokoli týkajícího se peněz a partnerského či rodinného života. „Kolik vyděláváte?“ „Máte partnera/partnerku“ „Máte děti?“ jsou otázky, které vám spíše vynesou pověst slídila než zdatného rétora.
 
Jak dlouho?
Pakliže váš rozhovor nemá rámec ohraničený okolnostmi, tak je ideální délka mezi pěti a deseti minutami, pak je vhodné se pohnout dál.