Auta patří do života mnoha z nás a já nejsem vůbec žádná výjimka. Již jako dítě jsem toužila, že budu mít krásné auto, se kterým budu moc jezdit kamkoliv, protože já jsem ten typ člověka, co rád jezdí a má rád vyjížďky. Můj otec měl dvě auta. Jedno jsme měli v rodině takové to typické rodinné. Tím jsme jezdily na klasické rodinné výlety nebo třeba na rodinné návštěvy. To mě vždycky moc bavilo, protože naše babička žije třicet kilometrů od nás, takže jsem byla ráda, že si užiji delší jízdu autem. U babičky jsme se vždy zdrželi skoro celý den. Naše babička má moc ráda návštěvy a my jí v tom chceme vždy vyhovět. Takže domů jedeme značně přetížení kávou a čajem.

Mě to ale nevadí. Já si tam odpočívám na zahradě a vzpomínám na to, jak jsem byla malá a jak jsme na její zahradě se sourozenci vyváděli. To jsem taky měla jako dítě malé dřevěné auto. Narodila jsem se po roce devatenáct set osmdesát, a tak hračky ještě nebyly tak dokonalé, jako nyní. Žádné extra robotické, ale my měli zase krásné vyřezávané dřevěné hračky. A se sourozenci jsme si moc oblíbily dřevěné auto, ve kterém jsme jezdily. Mělo kolečka, a tak jsme se v něm tahaly mna provázku. A když jsme někde našly větší kopec, tak jsme byly ve svém živlu. Pouštět auto z kopce byla fakt psina a na to nikdy nezapomenu. I na fakt, jak jsme měly stále odřená kolena a dvakrát zlomenou ruku. To měl bratr a vždy jsme to schytali všichni. Nedalo se nic dělat, tenkrát se trestali všichni přítomní. 

A nyní doba je jiná. Moje děti již měly dokonalejší auta. Mohly se v něm vozit, aniž by se tahaly navzájem. Měly auta na baterky nebo dobíjecí. Moc se jim to líbilo a já byla ráda, že moje děti si pěkně hrají. Ostatně auta u nich vždycky vedla a tuto vášeň pro auta mají jistě po mě. Můj partner o auta moc zájem nemá, jen je má jako dopravní prostředek, i když auta má dvě. To mě auta baví jako koníček, jsou moje záliba a vždycky budou.